Dr. Edvard Beneš
Dr. Edvard Beneš se narodil dne 28. 5. 1884, který se stává posledním členem rodiny Benešů a je tak nejmladším synem z deseti dětí Matěje a Anny Benešů. V té době šlo Benešojc mamince již na padesátku, a proto byl již Eda, jak mu doma říkali již od malička, klidnější a později i rozumnější.
Edvard Beneš je významnou osobností evropského demokratického hnutí poloviny 20. století. Je také významnou osobností Kožlan. V Kožlanech vychodil Eda obecnou školu, kde nyní místo školních lavic jsou muzejní exponáty, neboť se z budovy stalo muzeum a na budově je umístěna pamětní deska, připomínající jeho školní léta (1890 – 96). Rodný domek Edvarda Beneše v dnešní době již také nestojí, ale na jeho místě byl na původní parcele postaven nový, na kterém je rovněž pamětní deska.
V letech 1897 – 1904 studoval na vinohradském gymnáziu. Po absolvování gymnázia pokračoval ve studiu románský a germánských jazyků na české univerzitě a později je ovlivněn tehdejším profesorem T. G. Masarykem a orientuje se na studium filosofie a sociologie. Edvard odchází studovat do Francie, kde v Dijonu studuje práva a získává zde v roce 1908 doktorát prací „Le probléme austrichien et la question Tchénque“ (Rakouský problém a česká otázka). Ve Francii se seznamuje se svou budoucí ženou Annou Vlčkovou, která si po zasnoubení v roce 1906 na přání Edvarda změní jméno na Hanu, protože Benešovi jméno Anna připomínalo zklamání z lásky. V roce 1909 si tak Edvard vzal za manželku Hanu Vlčkovou později Benešovou.
Hana Benešová byla svému manželovi oporou, starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Během první světové války se oba manželé zapojili do odboje a po odchodu Beneše do exilu strávila Benešová jedenáct měsíců ve vězení. Neviděli se tři roky. Znovu se setkali až na začátku roku 1919.
Za jeho studentských let přispíval jako žurnalista do pražských a francouzských novin. Své články publikoval v Právu lidu, Volné myšlence, Volné škole, České revui atd. V roce1912 se habitoval na docenta sociologie na pražské technice a o rok později na české univerzitě. Jeho jméno začalo být uznáváno ve vědeckých kruzích.
Od vypuknutí první světové války se počíná nová kapitola v životě Edvarda Beneše. Dosavadní „muž vědy“ si uvědomuje smysl války a spolu se svým profesorem Masarykem chtějí změnit postavení národa. Edvard Beneš v době, kdy Masaryk připravuje zahraniční akci proti Rakousku, vytváří Maffii a organizuje spojení s cizinou. Po roce domácích akcí odchází do Ženevy a Paříže, kde pracuje jako tajemník Národní rady. Beneš se stal předním členem Národní rady československé, připojil se k revui „La nation Tchégue“ a napsal řadu informačních článků v nejrůznějších časopisech. Jeho nejznámější spis se nazývá „Zničte Rakousko – Uhersko“. Masaryk o Benešovi řekl: „Bez Beneše bychom republiku neměli“. Díky souhře Masaryka, Beneše a Štefánika dosáhla zahraniční akce úspěchu.
O diplomatickém uznání dalšími vládami a smlouvy s velmocemi se zasloužil právě Beneš, který byl jmenován ministrem zahraničí Československé republiky od 4. října 1918. Po celou dobu svého působení ve funkci ministra byl ve stálém kontaktu s předními politiky v Evropě. Rysem Benešovi politiky, dá se říci i charakteristickým rysem, byla demokratická orientace a úsilí o nový právní pořádek v Evropě, jehož výrazem byla Společnost národů. Ve funkci ministra napsal i jeho nejvýznamnější dílo a to Světová válka a naše revoluce z roku 1927. V letech 1926 – 1929 byl ministerským předsedou a po celé období první republiky ministrem zahraničí. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 druhým prezidentem Československé republiky.
Bohužel do vedení státu se nedostal v příliš dobré politické situaci. Po nátlaku Francie a Velké Británie přijal v roce 1938 mnichovský diktát, který v jeho politické kariéře znamenal krach. Tuto situaci vnímal i v osobním životě jako životní prohru a tragédii, proto napsal knihu Mnichovské dny, kde se z celé této situace vypovídá. Dne 5. října 1938 se vzdal prezidentského úřadu a odešel do zahraničí.
Po vypuknutí druhé světové války se z USA vrací do Evropy a staví se do čela zahraničního odboje. V roce 1940 vytvořil v Londýně exilovou vládu, která byla uznána všemi mocnostmi protihitlerovské koalice. V tíživé politické situaci podepisuje v Moskvě v roce 1943 spojeneckou smlouvu, která vedla v poválečných létech k jeho dalšímu politickému neúspěchu. Po návratu do Prahy je 16. května 1945 opět zvolen prezidentem. Do této funkce byl zvolen Ústavodárným národním shromážděním a to dne 19. června 1946.
Edvard Beneše ještě naposledy navštívil své rodné město Kožlany a to v roce 1947, kde se mu dostalo slavného uvítání nadšenými rodáky. V roce 1948 přijal demisi ministrů a pod nátlakem komunistů jmenoval novou vládu Národní fronty. Ve stejném roce odmítl podepsat ústavu a 7. června rezignuje na post prezidenta. Edvard Beneš umírá 3. září 1948 v Sezimově Ústí ve věku 64 let.