Kostel sv. Vavřince v Kožlanech
Založení kostela sv. Vavřince v Kožlanech souvisí bezpochyby s předpokládaným rozmachem obce a častou přítomností českých panovníků na hradě Týřovu, Angerbachu a v klášteře v Plasích. Kostel pravděpodobně založil Václav I. v letech 1240-50. První písemná zmínka o něm pochází od biskupa Tobiáše z Bechyně v roce 1283-90. Kdežto o Kožlanech je písemný doklad již roku 1230, kdy Václav I. postupuje Kožlany za 200 hřiven stříbra (50,60 kg) plaskému klášteru, aby je však za 8 let zase zpět kvůli lovu požadoval. Není však ani vyloučeno dřívější založení kostela a to již v době pozdně románské, přestože není zatím plně doloženo. Právo podací ke kostelu sv. Vavřince (dosazování farářů), ale náleželo v letech 1361-1422 pouze českým králům.
Po stavební stránce se kostel skládal ze tří stavebních etap: gotické, renesanční a barokní. Původní kostel byl v gotickém slohu jednolodního obdélníkového tvaru s pětibokým presbytářem (kněžištěm) a křížovou klenbou. Kněžiště mělo původně pět oken. Vchod do kostela byl z průčelí od západu, protože kostel neměl ještě žádnou věž. Presbytář včetně klenby a vítězného oblouku byl bohatě zdoben kresbami. V této podobě prodělával pak kostel husitské bouře včetně devastací a zubu času.
Po husitských válkách je další vývoj kostela spojen nikoliv s panovníkem, ale již s místní šlechtou, která dostává do správy Kožlany a okolní panství. Hrad Týřov, městečko Kožlany a další dostává roku 1460 do držení sekretář krále Jiříka z Poděbrad Jošt z Ensidle. Ale kostel byl v husitských válkách vypleněn, pobořen a přes sto let zůstává pustinou. Z původní gotické stavby zůstaly jen základní zdi a presbytář. Pan Jošt Týřovský v roce 1563 kostel opravil a rodinou hrobku v něm si založil. Roku 1582 bylo započato s výstavbou zvonice, (nikoliv věže) a to tak že na několik loket vysoký zděný základ byla zbudována dřevěná zvonice na zavěšení zvonů, které Týřovští za 300 kop grošů míšenských zakoupili. Jak doloženo je, se na stavbě zvonice podíleli místní mlynáři a sekyrníci Adam Vožeh a Jan Pokora a za dílo 31 kop grošů míšenských, kromě přídavku, zaplaceno dostali.
Bylo to vše za působení faráře a prvního děkana Víta Kouřimského, kdy velké opravy kostela se dělaly. Roku 1678 za kožlanského primasa Jana Hájka pak doloženo je pořízení varhan, pozitivu do kostela sv. Vavřince v Kožlanech nákladem 54 zlatých a to hlavně za přispění p. Vojtěcha Týřovského, obce Kožlanské a pátera Benedikta.
Běžela léta a zub času vykonal své a tak roku 1758 žádá kožlanský kurát rakovnický vikariát, že chce kožlanský farní kostel obnovit. Jako důvod uvádí, že kostel se ke zkáze blíží. Také patronka hraběnka Gabriela Lažanská to potvrdila a byl vypracován plán i s rozpočtem. Přestavba kostela měla být poměrně radikální, věž měla mít jehlanovitou střechu jako ve Všesulově a v Břežanech, v duchu všech kostelů na chříčském panství. Rozpočet byl 3 772 zlatých 54 krejcarů s tím, že paní hraběnka Lažanská přispěje a ze svého dá 1768 zlatých 38 krejcarů. A tak žádosti bylo vyhověno a byl vydán souhlas ke stavbě. Avšak roku 1768, kdy snad stavba nebyla ještě ani úplně dokončena, při velkém požáru Kožlan, který vznikl na faře, stavba vyhořela. Požár zničil střechu kostela i s věží. Zvony byly požárem tak poškozeny, že se musely znova přelít.
V příštím roce 1769 započala ale hned nova výstavba. Kostel byl protažen ještě více západním směrem včetně nové věže s cibulovitou bání ukončenou lucernou s křížem. A tak kostel dostává konečně dnešní barokní podobu s dvěma zvonicemi a s hřbitovem s ohradní zdí kolem kostela, na kterém se pohřbívalo až do roku 1896.
Staré zvony byl roku 1769 přetaveny plzeňským zvonařem Vilémem Jakubem Seitzem s nápisem, že byly odlity pro ochranu Kožlan před blesky, požárem a krupobitím. To asi pro podruhé. Zvony byly tři, největší měl průměr 104 cm, druhý 88 cm a třetí 66 cm. Výstavba nové fary započala pak až v roce 1775.
Dnešní vnitřní vybavení kostela (mobiliář) není původní. Kožlanský kostel ho získal převážně z kláštera dominikánů z Plzně, po jeho zrušení Josefem II. Sem patří oltáře, nadživotní krucifix a sochy světců (dominikánů), kamenná křtitelnice, lavice a ostatní. Oltář zasvěcený sv. Vavřinci proti vchodu při jižní straně zdobí obraz klesajícího světce s andělem, který je připisován někdy Petru Brandlovi. Varhany pochází z dílny pražského varhanáře Antoníha Behra, opravy pak na nich prováděli mistři varhanáři Guthové z Čisté.
Figurální původní malba kostela, která byla po husitských válkách přebílena a náhodně až v roce 1949 objevena je zatím málo známa. Její vzácnost byla oceněna až po restauraci provedené v letech 1951-52 akademických malířem Františkem Fišerou a následně zařazena do státního fondu památek nástěnného malířství. Na stěnách je několik skupin postav. Z vnitřní strany vítězného oblouku pak zobrazení božského hrnčíře po jeho levici vidíme ženskou postavu, snad Evy. V čelním pohledu pak Kristovu hlavu v tradiční poloze typické pro výzdobu románských kostelů. Krista pak na poslední soud doprovází postavy andělů. Figurální malby na stěnách presbytáře a vítězného oblouku jsou ale dvojího typu. S mluvicí páskou a s gesty rukou upozorňující na text a bez mluvící pásky. Malířský rukopis je pak natolik od sebe odlišný, že není možno vyloučit ani dvojí autorství s časovým odstupem.Do první skupiny patří pak 12 postav, pravděpodobně se jedná o zobrazení starozákonního krále s proroky.
Postavy starozákonních králů a proroků se nachází i na ostatních stěnách v obdobném provedení. Za povšimnutí stojí i to, že zachovalost maleb je odlišná. Podle toho je-li přímo na pískovci, nebo na stěnách, kde je omítka, tam je malba výraznější. Druhou skupinu výrazně odlišnou tvoří čeští zemští patroni. Pět štíhlých postav s elegantními gesty je bezpochyby spojeno s patronátním právem českých panovníků ke kožlanskému kostelu. Uprostřed řady stojí sv. Václav s mečem, štítem, praporcem a na hlavě má tradiční knížecí čapku. Jemu po boku stojí další mužská postava s praporcem, vpravo pak postava ženská, zřejmě sv. Ludmila. Fresková výzdoba pochází nejspíše z let 1360-80. Podle názoru odborníků mají kožlanské fresky blízko k freskám pražského panovnického dvora. To by potvrzovalo i vztah kostela ke královskému majetku na Křivoklátě a Týřově, k němuž Kožlany patřily. Pro svoji výjimečnost a poměrnou zachovalost patří kožlanské fresky k vzácným a doposud opomíjeným památkám.
Je třeba si připomenout, že kožlanský kostel není jen církevním stánkem pro bohoslužby věřících, ale jediným svědkem dávné minulosti našeho městečka s dotekem panovníka z rodu Přemyslovců. Proto je třeba věnoval mu stálou péči a posvátnou úctu.
Bohumil Vondrášek