Městské muzeum Kožlany a Informační centrum

Dr. E. Beneše 2
Kožlany
331 41 Kralovice
+420 373397333
+420 720347390
info@muzeumkozlany.cz

Kožlanské hrnčírny a hrnčíři

20.08.2015 12:03

Kožlanské hrnčírny a hrnčíři

 

První počátky hrnčířství a výroba hliněných nádob souvisí bezprostředně s přípravou a uchováváním lidské potravy. Je to jedno z nejstarších řemesel, staré jako lidstvo samo. Bylo známo již tisíce let v Babylonii a Egyptě, kde dosáhlo vysoké umělecké úrovně a stalo se odkazem kultury těchto národů. Rovněž u nás patřilo hrnčířství ve středověku k důležitému cechovnímu řemeslu, které patřilo mezi první a nejpočetnější řemesla, které si dodnes v Kožlanech zachovalo svoji tradici. Není pochyb, že hlavní vliv na rozkvět hrnčířství mělo především naleziště hlíny (jílových usazenin třetihorního jezera) na hranicích katastru Dřevec-Kožlany, kde se ještě dodnes „V hlinech“ říká. Tento dostatek domácí hlíny dal pak v Kožlanech vzniku desítkám domácích hrnčířských dílen.

Těžké doby v období husitských válek (kterých se někteří kožlanští hrnčíři také aktivně zúčastňovali) a třicetiletá válka zdecimovaly městečko Kožlany natolik, kdy většina domů byla vypálena a osadníci pobiti, mělo za následek, že ještě v roce 1651 bylo obydleno pouze několik chalup a z řemesel zůstal pouze kovář, kolář a jeden hrnčíř. Přesto však již v letech 1710 Mistrovská kronika cechu hrnčířského v Kožlanech uvádí některá dodnes známá rodová jména mistrů cechu hrnčířského Kde mezi prvními mistry je uváděn Matěj Hozlpaur (později bylo jméno ustáleno jako Haslbaur) usazený od roku 1681 na pustém gruntě Berlově s 10 strychy polí a 5 dní v roce roboty, který je 2. january 1710 při společnosti celého poctivého cechu přijat za mistra cechu hrnčířského a do Matky pokladnice složit má 1 zlatý a 30 krejcarů na libru vosku (na svíčky do kostela) V roce 1713 je však již uváděn také Vavřinec Hazlpaur Dolejší, sedící na půl lánu opuštěného gruntu Křesadlovského k němuž patří 5 dní roboty ročně a Vavřinec Hozlpaur Hořejší, a roku 1734 pak Ondřej a 1740 Štěpán.

V téže době se však v Mistrovské knize cechu hrnčířského setkáváme již také s Janem Šubrtem usedlém na ¼ gruntu Šusterovském k němuž patřilo 26 strychů polí a 5 dní roboty. S dalšími z rodu Šubrtů se setkáváme s Matějem roku 1744, Jakubem 1772, Ondřejem 1778, Matějem 1803, Antonínem 1827, Johanem 1828, Francem 1841 a Josefem 1859. Setkáváme se však také se zápisem o přijetí Jana Hofmana z městys Kožlan za mistra hrnčířského, který do Matky pokladnice složit má 1 zlatý 22 krejcarů. Z téhož rodu jsou zapsáni jako mistři také Matěj Hofman roku 1721, Václav 1744, Václav 1776, Jan 1803, Kašpar 1824, František 1830 pak Antonín, Josef, Vojtěch a Enmanuel roku 1880. také ale s dalšími zápisy mistrů cechu hrnčířského Karlem Rabštejnkem roku 1828 a Václavem roku 1880, ale i Josefem Kvítkem z čp 188, s dalším Josefem 1846 a Václavem 1849, Matoušem Vondráškem roku 1798 a Antonínem Vondráškem z čp 207 pozdějším kožlanským purkmistrem.

Mistři přispívali ročně do cechovní Matky pokladnice po 8 krejcarech, mladší 4 krejcary. Cechovní hospodaření však nebylo veliké a ročně činilo jen několik zlatých. Kromě členských příspěvků a poplatek za mistrovství, který činil 1 zlatý 30 krejcarů (později 3 zlaté) to byl ještě poplatek za připovídanou učňů 1 zlatý 30 krejcarů a tentýž poplatek za frajnšprechování. Výdaje cechu pak byly 2 zlatý ročně za pronájem „hliníku“ od chříčského panství, dále na jednu mši svatou za živé i mrtvé mistry od 30 krejcarů do1 zlatky, na podporu vandrovním tovaryšům po 6 krejcarech, starým zchudlým mistrům po 10-15 krejcarech, Početvedoucí (účetní a pokladník) pobíral ročně 35 krejcarů a tutéž částku dostávali ročně i páni starší cechmistři a mladší mistr za obeslání cechu 10-15 krejcarů ročně. Spolkové cechovní listiny opatřovali kožlanští hrnčíři kulatou pečetí, buď oplatkovou nebo s červeného pečetního vosku pečetidlem s vyrytým motivem stromu obtočeného hadem nalevo s postavou Adama a napravo s postavou Evy. S kruhovým nápisem PEZET REMESLA HRNZVRSKEHO Z KOZLAN.

Hrnčířství bylo převážně řemeslo městské, které bylo provozováno většinou v poddanských městech, mezi které patřily i Kožlany. Avšak z daleka ne všichni hrnčíři byli odkázáni na hrnčířské řemeslo jako jediný zdroj obživy, ale měli jako všichni řemeslníci té doby většinou ještě pár strychů polí, kravku, kozu a nějaké to zvířectvo. Řemeslo mělo svoji tradici a dědilo se z otce na syna a v některých rodech se udrželo více než 200 let. Dokladem toho jsou rody Hofmanů a Šubrtů, které se od počátku 18. století objevují ještě po II.- světové válce. U rodu Hofmanů dokonce do současnosti (300 let rodu), kteří dodnes jako potomci rodu Jindřich Hofman a syn Robert provozují v čp. 146 hrnčířství v Kožlanech. V hrnčířských dílnách pracovali kromě mistrů ještě učedníci, tovaryši pomocní dělníci, ale i členové rodiny. Učni byli při nástupu do učení zapisováni do knihy cechu hrnčířského a po vyučení podruhé jako „frajnšprechování“ Pro vyučení byl dříve nutný souhlas panství, absolvování dvouleté učební doby a později i vysvědčení pokračovací školy, která byla pro všechny učně v Kožlanech již dávno za Rakouska od roku 1883.

Od zrušení cechovního řádu roku 1859 se kožlanští hrnčíři sdružují v živnostenském společenství, v kterém není zapotřebí žádné kvalifikační osvědčení. Stačí výuční list a určitá praxe. Se zánikem cechu hrnčířského končí v Kožlanech i výroba měkkoty (vypalování na 900°C) na kterou odebírali hrnčíři hlínu ze svých pozemků, které měli v hlinech, nebo si pronajímali těžbu v hliníku na pozemcích kožlanského panského dvora, který spravovalo chříčské panství, kde hrnčířský cech odebíral hlínu již od roku 1798 až do roku 1883 za nájem 2 zlatý ročně a povinnost odvést na panství ročně 25 kusů nádobí od každého hrnčíře do kuchyně „Ústavu šlechtičen u sv. Anděla“ na Novém Městě pražském (celkem asi 400 kusů nádobí ročně)

Staré technologické postupy však v hrnčířině stále ještě mnoho let přežívají. Musí se ale věnovat více času přípravě líny a to od samého nakopání, kdy se musí několikrát přehazovat a alespoň přes jednu zimu nechat proležet a odpočinout. Zjara potom hlínu namočit a prošlapat na podleze na koláče, vybrat z ní kamínky a potom ještě proválet rukama na stole. A pak teprve zatáčet kopavým pohybem nohou na kruhu na různé výrobky. Denní norma kruhaře „tagwerk“ byla zpravidla 11 půlek výrobků. (Půlka bylo 2 m dlouhé a silné prkno, které bylo odříznuto z půlky kmene jako prkno středové, aby se nekroutilo) Na půlky se ukládalo zboží k sušení. U složitějších výrobků nebo džbánků se každá půlka počítala dvakrát. Po uschnutí se zboží polévalo kožlanskou nebo lhoteckou hlínou. (Lhoty u Chříče) a skládalo se do pece. Původně se měkkota pálila v milířových pecích při teplotě 900°C, které bývaly většinou na obecních pozemcích na okraji obce, aby se zabránilo požárům (viz zápis z roku 1773, kdy obec podstupuje část obecního gruntu 2 sáhy délky a 1 sáh šířky mistru Šubrtovi na postavení hrnčířské pece). Je pravděpodobné, že ne všichni hrnčíři měli svoji pec, ale nosili si svoje výrobky vypalovat do pecí, které stály na obecních pozemcích a tím byly více méně společné. Topilo se dřevem nebo slámou a teplota se sledovala „kukrem“ otvorem kam se vložila dlouhá tříska, která vzplála a osvětlovala nádobí v peci.

Před I. světovou válkou pracovali hrnčíři 11-12 hodin denně a vydělávali 1-2 zlatky (1 kg masa stálo 1 zlatku, máslo 1 zlatku 20 krejcarů, mléko 15 krejcarů, pivo 8 krejcarů, 1 kg chleba 16 krejcarů a švýcarské hodiny 2 ½ zlatky) Hrnčíři světili modré pondělí a když měli naděláno i úterý.

Koncem 19. století však v Kožlanech výroba měkkoty končí, neboť podmínkou k dosažení tvrdšího střepu je vypalování hlíny na vyšší teplotu (1000°C) při které se ale kožlanská hlína již deformovala. Kožlanští hrnčíři jsou proto nuceni dovážet hlínu z Blšan zvanou „fléhovku“ (podle německého názvu obce Flőhan nebo také z Tlucné tzv. tlucenku. Při čemž používaná blšanská hlína se vypaluje téměř do běla a dává možnost ji používat také jako polevu, na kterou se dá malovat nebo nastříkat různé vzory přes šablonu ( kterou hrnčířům vyráběl jeden kožlanský švec) Hrnčířina se začíná pálit v kaselských pecích, kde se topí dřevem a později i uhlím. Dřevem se vypalovalo 12 hodin, uhlím 24-30 hodin a do pecí se zakládalo zboží přibližně z 16q hlíny (asi 200 půlek) Jedna tato pec zůstala ještě dodnes zachována v čp 299 u Škuderů.

Bohumil Vondrášek